Den desátý 27.8. — Zájmový spolek Bludička

Den desátý 27.8.2024

Je to s těmi dětmi zajímavé. Kvůli stezce odvahy šly spát později, ale i tak už první stany vstávali o půl šesté. Člověk by si řekl, že po takovém zážitku by si chtěli pospat, ale ono ne. Instruktoři si pro ně tedy přichystali rozcvičku v podobě běhání.

Dnes jsme přistáli na planetě zvířat. Několik zvířat se objevilo i na ranním nástupu, samozřejmě z řad vedoucích 😉Dnes jsme se rozhodli vyřešit nejzákladnější otázku bytí. První bylo vejce. A aby naši vesmírní průzkumníci mohli na naší planetě obnovit život, museli se naučit, jak se o takové vajíčko starat, aby se vylíhlo. Každé z dětí dostalo svého malého Tweetyho, tedy slepičí vajíčko, které museli celý den opečovávat, aby se v nejlepším případě dožilo večera. Tweety se bojí samoty, takže ho děti musely mít neustále u sebe. Jedinou výjimkou byly hry, kdy bylo možno uložit vajíčka do „školky pro Tweety“. Pokud byl Tweety nalezen sám bez hlídání, byl danému táborníku odebrán z péče.

Tweety je křehká bytost, a tak se často stávalo, že se zranil. Pokud se jednalo o malé ranky, mohl je všudypřítomný zdravotník ošetřit. Jakmile ale byla zranění neslučitelná se životem, zdravotník Tweetyho prohlásil za mrtvého, poté přišel koroner odebrat pozůstatky.

Děti se rozdělily do dvou skupin. Jedna skupina si svá vajíčka moc nehlídala, a proto se nemůžete divit, že právě jejich vajíčka „zemřela“ jako první. Druhá skupinka to vzala opravdu vážně. Chránily ho vatou nebo jim dokonce tvořily malé krabičky a kabelky, ve kterých je celé dopoledne nosily.

Dopoledne tedy měly děti za úkol pečovat o Tweety, ale zároveň jsme na Planetě zvířat zaznamenaly vysoký výskyt vesmírných bobříků, proto se dopolední program doplnil ještě o jejich řízený lov. Někteří se o bobříky opravdu snaží, ale bohužel to ne vždy vyjde. Jako třeba jedna tábornice, která držela bobříka mlčení, ale najednou si všimnu, že už mluví, tak se ptám, čím se prokecla a ona mi odpoví: "Já už ani nevím, já jsem toho řekla tolik než jsem si uvědomila, že nesmím mluvit." Z 27 Tweety jen dopoledne „zesnulo“ 8. To nám to pěkně začalo. Hned ten první tragicky spadl ze stolu a celý se roztekl.

Odpoledne naši táborníci procvičovali počítání. Na planetě zvířat totiž museli počítat místní dobytek. Na louce jsme jim rozsypali čísla od 1 do 100 a oni musely hledat čísla nebo součet čísel, která byla vyhlášena. Neudělali jsme jim to moc jednoduché, padaly totiž čísla jako 666 nebo 1001. Spousta dětí nadávala, že při matematice ve škole nedává dostatečný pozor.

Po tomto výkonu šli ještě do lesa sbírat ohrožené druhy zvířat. Ale pozor na strážce parku, kteří se sběrem zvířat nesouhlasí a naše lovce chytají. Podle barev se odlišovala četnost a hodnota těchto tvorů. Boj o červené, nejvzácnější byl velký. Naštěstí se ale obešel bez větších poranění. O vajíčkách se toto tvrzení ale říci nedalo. Přežilo pouze 9. A né každá „smrt“ byla stejná. Kuriozita byla například „smrt skalpováním“. Jeden nejmenovaný táborník si přilepil na své vejce izolepu a při pokusu o odstranění odstranil i část Tweetyho hlavičky. Nebo když jinému Tweety spadl a kamarád, co šel za ním, mu ho rozšlápl.

Večer tedy musel proběhnout soud za tyto hrůzostrašné činy. Děti měly možnost se obhájit, ale žalobce byl krutý. Proti Vladovi se moc argumentovat nedá, ani obhájci, kterými se stali spolutáborníci, nedokázali soudce přesvědčit. Takže tresty padaly jeden za druhým. Od kliků přes angličáky, až po mlčení do večerky.

Těm, kterým Tweety přežil, byla vydána odměna v podobě dolárků. To bylo radosti. Náš Space Market se totiž těší velkému zájmu a oblibě.

Večeře proběhla u ohně. Špekáčky na poprvé sklidili úspěch, a proto jsme se rozhodli jim je dopřát zas.

Po setmění, ale přišel čas na bojovku. Oddíloví vedoucí přečetli nahlas kletbu, nalezenou v knize zvířat. Měli tedy jen poslední hodinu života, a pokud by nebyli zachráněni, zmizeli by. Bylo tedy úkolem oddílů své vedoucí zachránit. V Táboře i mimo tábor bylo rozmístěno 6 náhrobků těch, kteří kletbu nezlomili. Zůstalo však po nich pár kusů oblečení, které se válely u náhrobků. V nich se skrývala část šifry, která ukrývala způsob, jak kletbu zlomit.

Po rozluštění šifry tedy táborníci taktak zjistili, že vedoucím stačí kletbu „Anemo lzi nynejab telk“ přečíst třikrát pozpátku. Záludné, ale přeci tak jednoduché, že?

Po tomto děsivějším zážitku se děti vydaly spát, protože zítra je čeká celodenní výlet, který bude kvůli přesunu celkem náročný. Ale o tom zase jindy.